Tereza Eisnerová, Lenka Falušiová: Lesem jsem

  1. 30. 11. 2018 –11. 01. 2019, Přilehlé místnosti Cechovny

Tereza Eisnerová (*1981, Praha)
Poprvé se seznámila se základy modelování a sochařskými technikami na střední Výtvarné škole Václava Hollara v Praze. Ve studiu pokračovala na Akademii výtvarných umění v Praze nejprve v sochařském ateliéru profesora J. Zeithammla a posléze v ateliéru figurálního sochařství a medaile profesora J. Hendrycha, kde také v roce 2012 diplomovala.
Ve své volné sochařské tvorbě je vášnivou experimentátorkou. Její výrazně expresivní styl suverénně kombinuje vlivy symbolistního sochařství přelomu 19. a 20. století s technikou ready-made. Nejvíce ve své tvorbě zpracovává téma zvířat a přírody vůbec, vanitas a mumie (pomíjivost života) a celoživotní téma houby. Cit pro jemné modelace a práci v reliéfu ji už během studia dovedl k zájmu o medailérství (zejména portrétní) a v tomto oboru ji také čekaly první úspěchy – nejrůznější ocenění ze soutěží vypisovaných ČNB. V současné době vytváří porcelán a keramiku. Pod značkou KARETKA vyrábí drobnou plastiku, porcelánové dózy, misky a šperky ovlivněné secesí i Japonskem.

Lenka Falušiová (*1988, Vrbno pod Pradědem)
Svá studia výtvarného umění započala na Střední umělecké škole v Ostravě, kde ve studiu pokračovala na Fakultě umění Ostravské univerzity v ateliéru grafiky u prof. Eduarda Ovčáčka. Mezi léty 2009–2010 studovala Akademii Sztuk Pieknych w Warszawie (ateliér grafiky prof. Rafala Strenta) a od roku 2012 navštěvovala ateliér grafiky I prof. Jiřího Lindovského na Akademii výtvarných umění v Praze, kde v roce 2017 úspěšně zakončila studium.
Falušiová je osobitá především svými grafikami, ačkoli se na stejné úrovni věnuje kresbě, fotce a akvarelu. Ústředním motivem prostupujícím celou autorčinu tvorbu je les – jeho ticho, čistota, klid, mystičnost. Lenka Falušiová vystavuje od roku 2013 a absolvovala již přes 60 výstav. Je členkou sdružení českých grafiků Hollar, s nímž pravidelně vystavuje. Vyhrála hlavní cenu festivalu Grafika roku (2015) ve studentské kategorii. Svou tvorbu opakovaně prezentuje na výstavách v galerii Klatovy-Klenová, kde je zastoupena ve sbírce. Její díla najdeme v institucionálních a privátních sbírkách v České republice, na Slovensku, ve Švýcarsku a Španělsku.

Lesem jsem
Lenka Falušiová /// grafika
Tereza Eisnerová /// akvarely a objekty

„Na velké linie a klasiky nedbám. Já jsem doma v lesích. “
Jean-Baptiste Camille Corot

Les. Už jen samotné vyslovení toho slova spouští řetězce asociací. Někomu se vybaví vůně pryskyřice v borových hájích za srpnového žáru, jiným šustot barevného podzimního listí či nehybné ticho větví obtížených sněhem. Vydáváme se do lesa, abychom si odpočinuli od shonu technické civilizace, a příroda nás vítá v místech, kde se nám ji ještě nepodařilo poškodit. Jsou ale i lesy jiné, vzdálené krotkým představám nedělních turistů. Jsou lesy prastaré a hluboké, kde se život i smrt ubírají podle svých vlastních zákonů, lesy posvátné našim předkům i přírodním národům, lesy, které jsou chrámem a v nichž žijí zvířata, duchové a bozi…Takové lesy vždy poutaly pozornost citlivých umělců, kteří pak z hlubin hvozdů čerpali inspiraci. Vzpomeňme alespoň namátkou Caspara Davida Friedricha, Jaroslava Panušku, Františka Kavána, Františka Skálu či Josefa Váchala, jehož cyklus barevných dřevorytů Šumava umírající a romantická je jedním z nejpůsobivějších ztvárnění lesa, apoteózou neporobené vzdorující divočiny, stejně krásné jako nebezpečné a prodchnuté pradávnou přírodní mystikou. S tématem lesa jsou dlouhodobě spjaty i obě vystavující autorky – grafička Lenka Falušiová a sochařka Tereza Eisnerová. Přestože se pohybují v odlišných médiích, jejich práci spojuje právě bytostný prožitek z lesa, třebaže každá z nich k němu přistupuje z odlišné perspektivy. Lenka Falušiová se ve svých působivých monochromních grafických listech nechává okouzlit složitou mozaikou lesního větvoví, jeho vrstvením, rytmy, průhledy a překrýváním. Les je pro ni po léta trvalou a nevyčerpatelnou inspirací, hlavním tématem, které ohledává v nesčetných variacích, aniž by
se při tom opakovala či ustrnula. V propracovaných kompozicích hledá a nachází křehké vztahy mezi lesem jakožto velkým celkem a množstvím detailů, které jej tvoří. Přestože kmeny, větve a jehličí jsou zachyceny s neobyčejnou řemeslnou bravurou, zachází autorka mnohem hlouběji než k pouhému (jakkoli virtuóznímu) realistickému znázornění konkrétního místa. Její obrazy jsou šamanskou meditací v leptu, vizualizací niterného osobního prožitku z transcendentálního spojení s lesem jako jediným obrovským, komplikovaným a neustále se proměňujícím superorganismem – entitou, která je zhmotněním elementárních přírodních principů.
Terezu Eisnerovou fascinuje říše hub, tajemný mikrokosmos v rámci lesa, z velké části skrytý pod povrchem a přesto všudypřítomný a propojený, většinou neviditelný a přeci tu a tam na sebe okázale upozorňující bizarní hrou tvarů a barev rašících plodnic. Tento zájem provází autorku kontinuálně prakticky od dětství a není divu, že „houbová“ díla se v její tvorbě vždy po nějaké době proderou na světlo, byť často i s dlouhými pomlkami. Na této výstavě se tak setkávají práce vzniklé v rozmezí cca dvanácti let, přesto však tvořící ucelený tematický cyklus. I v jeho rámci se pak setkáme se dvěma tvůrčími přístupy, které se nicméně vzájemně ovlivňují a prolínají. Prvním je přístup vědecký, s nímž autorka jako nadšená amatérská mykoložka pečlivě zaznamenává své úlovky na detailně
provedených akvarelech, často doprovázených i údaji o místě a času nálezu. Z rozsáhlého souboru je zde vybrána jen část, i ta ovšem svědčí o dlouhodobém zájmu a hlubokých autorčiných znalostech
tématu. Vědecké ilustrace hub jsou navíc v kontextu tvorby Terezy Eisnerové výsostným privatissimem, vznikajícím v průběhu let pouze pro vlastní potřebu a jako takové nebyly dosud nikdy vystaveny. Druhý přístup – sochařský – pak umožňuje autorce přetavit své vědecké poznatky do
podoby hravých a přeci sofistikovaných objektů, při jejichž vzniku experimentuje s měřítkem i s invenčními kombinacemi rozmanitých materiálů. Ač bytostná figuralistka, dotýká se v případě tvarosloví některých monumentalizovaných plodnic téměř hranice abstraktní formy, jež si však stále uchovává svoji organickou podstatu. Nechme se tedy oběma autorkami zlákat do tajemných hlubin lesního příšeří. Možná v něm
zabloudíme, ale jen proto, abychom objevili ta nejkrásnější místa…

Marek Škubal

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.