Samostatná výstava pražského sochaře Martina Kocourka.
Kurátoři: Tomáš Koudela, Jan Melena
Cechovna Dolu Michal
25. 3. –25. 4. 2017
Povstání Martina Kocourka
Ve dnech 25. 3.–25. 4. 2017 probíhá v ostravské Národní kulturní památce Důl Michal výstava sochaře Martina Kocourka s názvem Povstání. Vernisáž, které se zúčastnilo cca 400 diváků, proběhla v rámci akce PechaKucha Night Ostrava. Autor se s monumentálním prostorem Dolu Michal popasoval nadmíru dobře, nainstaloval zde celkem sedmnáct převážně kovových soch, které dokonale podtrhují jeho industriální ráz. Kurátory výstavy jsou Jan Melena a Tomáš Koudela. Ku příležitosti výstavy vyšel také Kocourkův autorský katalog.
Martin Kocourek (* 1976) se narodil v Jablonci nad Nisou. Navštěvoval zde střední šperkařskou školu, kde získal první sochařské zkušenosti. Ve svých studiích pokračoval na UJEP v Ústí nad Labem v ateliéru grafického designu Karla Míška a na VŠUP v Praze v sochařském ateliéru Kurta Gebauera. Před absolutoriem na VŠUP v roce 2002 Kocourek odlétá na dvouroční zkušenou do USA, kde mj. spolupracuje při realizaci pomníku newyorských hasičů z 11. září. Autor v současnosti žije a tvoří v Praze a na Vysočině.
Ostravská výstava Povstání má být jakýmsi metaforickým povstáním autorovy tvůrčí invence. Industriální duch Dolu Michal Kocourka tematicky inspiroval k vytvoření mnoha nových soch, některé z nich dotvářel přímo in situ při svém týdenním pobytu v areálu dolu. Jeho tvorba svým obsahem vychází z Kocourkových životních zkušeností, které jsou zasazeny do mnohdy až brutální formy objektů, jež jsou tvořeny převážně z kovu. Autor při výrobě svých soch často vychází z postproduktivních principů. Vdechuje nový život již použitým předmětům jako jsou například popelnice, plechovky či hasící přístroje.
Zásadní roli v Kocourkově tvorbě hraje téma ženy. Ženskou spiritualitou se zabývá již od svých studentských let, kdy v roce 2002 obhájil Diplomovou práci s názvem Žena. V ženě spatřuje inspirační zdroj, energii, která jej pozitivně či negativně provází na jeho životní pouti. Žena je pro něj fenoménem, jejž nemůže opomenout, s nímž nemůže nepracovat.
V obecném slova smyslu se dá říci, že v Kocourkově díle spatřujeme několik výkladových rovin. Rovina explicitně estetická se odhaluje skrze konkrétní věcnost (hřeb, ojetá pneumatika, kříž …). Rovina další nám umožňuje konfrontovat vlastní tělesnost s niterným prožíváním duchovních esencí (Monstrance, Relikviář popelnice, Kříž pod proudem, Přilba). Pozorný divák si také nemůže nevšimnout latentní agrese a napětí ostentativně vyzařujících z Kocourkova sochařského díla skrze jeho enviromentální (Továrna) a sociální (Srdce, Ona, Bomby) rozměr, nabízející výše zmíněným významovým a výkladovým rovinám poněkud jizlivou pointu (všudypřítomného zla).
Kocourkovu tvorbu okomentoval jeden z kurátorů výstavy, Jan Melena, takto: „Významným rysem Kocourkovy tvorby je výrazná spiritualita doslova čišící z jeho soch a instalací. Pochází z nábožensky založené rodiny. Otec byl protestant a matka je katolička. K náboženství však rodiči nebyl programově vedený. Kocourek se necítí být členem žádné konkrétní náboženské obce, i když pracuje s křesťanskou ikonografií, kterou svébytným způsobem přetváří do výtvarného jazyka. Kocourek k tomu podotýká: ‘Hranice mezi duchovním a materiálním světem je velice tenká. Nesmíme to zesměšňovat. Je to důležité, blízkost duchovna člověka kultivuje. Božství je podstata všeho.’”
Druhý z kurátorů, Tomáš Koudela, o Kocourkově díle v úvodním slovu k výstavě prohlásil: „Matérie Kocourkova sochařského díla vystupuje skrze jeho tvůrčí gesto ze svého existenčního zásvětí jako autentické a emancipované médium nekalkulující s rétorikou bytostných kvalit povstávajících z nicoty. […] Vystupuje jako svého druhu realistický umělec ve službách abstraktních obsahů. Tento souběh kontextů je Kocourkem minimalisticky traktován ne jako flatus vocis, ale spíše akcentován jako povstání reality vybalancované do finální podoby skulpturálního haiku.”
Autor textu: Tereza Čapandová