Pavel Forman: Memorystic

  1. 28. 3. –24. 4. 2018, Cechovna

Retrospektivní výstava významného českého malíře. Součástí výstavy byl koncert kapely Divoký sny Maxipsa Fíka. Kurátor výstavy: Tomáš Koudela

K výstavě vyšel katalog

Pavel Forman (*1977, Bruntál)
V letech 1997–2001 studoval v Olomouci na Univerzitě Palackého. Od roku 2002 žije v Berlíně, navštěvuje přednášky o nové německé literatuře a kultuře jižní Asie na Humboldtově univerzitě. Svá berlínská studia úspěšně ukončil na prestižní Universität der Künste v roce 2006. V roce 2010 nastupuje do doktorského studia na Pedagogické fakultě UP v Olomouci, jež úspěšně ukončil v roce 2015. V současné době působí jako pedagog na Katedře výtvarné výchovy Pedagogické fakulty Ostravské univerzity, kde vyučuje malbu. Žije a tvoří v Praze a v Ostravě. Ostravské výtvarné publikum má jedinečnou příležitost seznámit se na Dole Michal s malířskou
tvorbou bruntálského rodáka Pavla Formana, který se na retrospektivní výstavě uspořádané k příležitosti jeho 40. narozenin představuje téměř čtyřmi desítkami pláten z posledních patnácti
let.Pro jeho práce z období 2004–2008 je charakteristická kompaktní kresebná linie a nekomplikovaně přímočará sdělnost jeho velkoformátových realizací. Jejich motivický rejstřík je rozsáhlý. Nacházejí se v něm ikonické, avšak i bezejmenné figury globálního šoubyznysu, spolu se svými soukmenovci z českého i světového politického dějepisu. V autorově podání je k nim možno se přiblížit a vidět je jako komiksové bratrstvo vynořující se z vizuální mlhy nedávné minulosti, ale i jako direktivní popová gesta a obrazové šifry konzumentarismu nového milénia.

Na tento vizuální spektákl z Formanovy malířské dílny je možno nahlížet jako na subverzivní a ironický hypertext zarputile a vážně se snažící popírat skutečnost, že byl bohem opuštěn, respektive, že je balíčkem karet, jichž se bůh na své pouti universem nikdy ani nedotkl. Jako možnost jak se vyrovnat s tímto faktem i s Formanovou malířskou reakcí na toto vyrovnávání se, je k dispozici readjustace našeho problému do Adornova „žargonu autenticity“, v jehož světle se jeví formální a obsahové kontinuum výtvarné kultury (kterým je dekorativní mistrovství jako jasně identifikovatelná společenská funkce – výzdoba interiérů a exteriérů budov, veřejných prostranství, portrétní malba, atd.) jako uskutečňované vědomí toho, že: „Čím méně toho může dosáhnout pro sebe jsoucí subjekt a čím více se to, co se kdysi sebevědomě prohlašovalo za niternost, scvrkává v abstraktní bod, tím větší je pokušení proklamovat niternost a vrhnout ji na trh, před kterým se snaží ucuknout.“

V letech 2009–2012 pracuje Forman stále s vizuální matérií (např. Gottisgott, 2012, Hur-Win, 2012), která si rozhodně ani náznakem nečiní nárok na to, aby mohla být, byť i jen náhodou, pociťována jako ušlechtilá, či jen přibližující se k tradičně adekvátní ontologii malířského vznešena kompetentních forem a niterných obsahů. Důležitou součástí Formanovy tvorby jsou kolaborativní projekty, na nichž spolupracuje s dalšími autory. Projekt Stencloform, 2017 spolurealizoval s Ivanou Štenclovou, výsledkem bylo mj. dílo Utrpení knížete Sternenhocha, 2017. V projektech Identita reality, 2007–2011 a Homo-Happy-End, 2007–2011 mu posloužil jako médium pro malířskou readjustaci fotografický konvolut, volný výběr z díla Jindřicha Štreita. V cyklu No-Return pracoval s unikátním bytem svého dědečka Karla Formana, jenž svůj příbytek pojal jako velkolepé umělecké dílo, v němž prožil poslední léta svého života. Celý prostor bytu během několika let postupně pokrývá obrazovým materiálem získaným jednak z rodinného fotografického archivu, ale i z reklamního merkantilu, či bulvárního tisku. Výsledkem je totální prostorová koláž. Vše, včetně nábytku, je polepeno výstřižky získanými z výše uvedených zdrojů. V letech 2007–2010 Pavel Forman digitálně remixoval fotodokumentaci
dnes již neexistujícího výtvarného díla svého dědy Karla Formana a výsledky následné malířské reinterpretace představil publiku v Čechách na Moravě i v zahraničí. V období 2012–2018 se „komiksoví“ hrdinové Formanových pláten transformují do konkrétních, byť mnohdy velmi bizarních bytostí mj. Trans-port-er 2, 2017, In Mirror, 2017, Memorystic 1, 2018. Svá plátna obývají jako lidé snažící se uhodnout tradiční ontologické hádanky. Mluví jazykem, jímž určitě ke svým divákům nepromlouvali zelenkavě přízrační chirurgové (Good Old Progress 2, 2004) – soustředěně transplantující, v nemocnici na kraji mléčné dráhy, vakuum z lebek céčkových akčních hrdinů do klínů globálních pornomadon. V obrazech vzniklých v posledních pěti letech již vedle sebe nemeditují virtuální věrozvěsti cinklých sázek a apoštolové boxu (Hard-de-core, 2005), ale do očí se vám podívá stařena(Memorystic 2, 2018), jež byla včera děvčetem a určitě ještě před hodinou jevila se světu nejméně čtvrtou dimenzí, pro niž byl můj i váš čas zaručeně jen zbůhdarma vlajícím prostorem.

Tomáš Koudela

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.